Muž
, kter ý rozdává štěstí
Indická cesta k sebepoznání
Předmluva
6 Nanni a já v džungli velkoměsta
14 Salát v hlavě a dar přítomnosti
26 Láska v tandemu, láska k rybám a k sobě samému
48 Cesta s nejmladší rockovou hvězdou Nového Dillí
64 Můj slon pro štěstí si ze mě utahuje
78 Co mají společného svěšená ramena s návště vou kina
94 Profesor Devi si zapálí dýmku a něco se přiučí
106 Jak jsem objevil to nejbohatší místo na světě
116 Zelené pupínky jsou docela fajn
130 Minulost nemůžeš sníst, ale můžeš ji nechat odejít
152 Každý den je výhrou v loterii
168 Zlomená noha, hádanka a spousta pestrobarevných
186 Doslov
189 Poděkování
190 Několik slov o autorovi
Předmluva
„I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem.“
Moc mě těší, že čteš tyto &ádky. Jsou tvým prvním krokem na naší společné cestě. Nerad bych ti o této cestě prozradil všechno hned na začátku. Rád bych ti však prozradil, proč jsem tuto knihu vlastně napsal. Poté, co jsem svými videi oslovil prost&ednictvím sociálních médií miliony lidí, jsem si uvědomil, že máme všichni podobná p&ání a touhy. Chceme být š(astní a!žít podle vlastních p&edstav. Chceme se zbavit věcí, které nám neprospívají. Chceme cítit skutečnou lásku.
Dobrou zprávou je, že něco takového m)žeme skutečně zažít. Nebo( klíč k tomu le ží v nás samých.
Tato kniha pojednává o Rahulovi, veselém, empatickém rikšovi z Nového Dillí, jenž rozdává štěstí svým pasažér )m, kte&í k němu nastupují se svými každodenními problémy, zlomeným srdcem či nesplněnými sny… A když potom vystoupí, cítí se o něco š(astnější.
Proč? Protože se rozhodli vydat se na cestu. Tato kniha p&ináší odpovědi na spoustu otázek, které si ve svém životě kladeš. Má ti posloužit jako inspirace, rozesmát tě, ot&ást tebou a p&ipomenout ti věci, které už možná znáš, ale ve víru života jsi na ně zapomněl.
Spolu se vrátíme zpět do Indie k mým ko&en)m. Takže si nastup a nechej se unést. Nemusíš si sebou brát žádný kufr. Pot&ebuješ jen sám sebe a být p&ipraven vpustit do svého srdce vše, co cestou spat&íš, uslyšíš nebo pocítíš. Na konci každé kapitoly tě čeká krátké video, v němž si shrneme ten kousek cesty, kter ý jsme spolu právě ujeli. Po poslední kapitole (na straně 189) se dozvíš, jak video bez problém) otev&ít a v klidu si ho vychutnat. Rád bych ti na tomto místě &ekl, že mě tvoje rozhodnutí dělá š(astným a!že jsem velmi vděčný za tvou d)věru.
Mu!, kter ý rozdává štěstí je víc ne ž jen kniha. Je to srdeční zále žitost. Je to slib. Je to m)j život. A teď je tady i pro tebe. Svou cestu si utvá&íš každým svým krokem, kter ým po ní kráčíš… anebo se na ni teď vydáš se mnou.
Takže… je na čase vyrazit. Máme toho ještě spoustu p&ed sebou…
Nanni a já v džungli velkom ě sta
Někte&í &íkají, že toto město je labyrint, jiní si stěžují na zdejší špínu a!špatný vzduch, pro mě je však Dillí tím nejkrásnějším městem na světě – se spoustou k&ivolakých uliček starého města a bazarem Čándní čauk, širokými ulicemi vládní čtvrti i!&ekou Jamunou, p&ítokem Gangy, která se vine centrem města. Na ulicích se mi obzvláš( líbí všechno to hemžení: stánky, z nichž se linou lahodné v)ně nejr)znějších jídel. Davy lidí, jejichž pestrobarevná sárí tkají p&ekrásné mozaikové obrazy. Koncert klakson), kter ý vytvá&ejí &idiči, protože buď nemají čas, nebo je prostě baví troubit tak hlasitě, že p&ehluší každoroční vojenský pochod k Národnímu muzeu. Všechny ty k&iklavé reklamní plakáty na nejnovější bělicí krémy, které se člověku snaží namluvit, že je mnohem hezčí mít světlou ple(. Všude se ozývá volání, k&ik, dohadování se, oslavy a smích.
A uprost&ed toho všeho se nacházím já se svou rikšou: černý plech a!žlutá st&echa. Moje vozítko vypadá na první pohled jako všech 80 000 ostatních rikš brázdících silnice Dillí. Ovšem ta moje je jiná, výjimečná. No dob&e, svým vzhledem se možná se od ostatních „tuk-tuk taxík)“ sotva liší, ale vnit&ek rikši jsem si láskyplně vyzdobil. Zavěsil jsem si do ní světelný &etěz blikající nejr)znějšími barvami, u nějž dokonce mohu stisknutím tlačítka nastavit rychlost, s jakou se barvy mění. Často se ptám svých cestujících na jejich oblíbenou barvu, načež je p&ekvapím hrou barev, aby si jízdu v Nanni o něco víc užili. Ano, dal jsem svojí rikše jméno: Nanni. To znamená „děkuji“. Tato drobná bílá písmenka, napsaná s pýchou nad levým zadním kolem, mi p&ipomínají, že mám být vděčný. Protože to pat&í, jak jsem se postupem času naučil, k jedné z nejd)ležitějších věcí v!životě.
Navíc u mě vždycky hraje dobrá muzika. Tedy žádná klasická hudba ani heavy metal nebo něco podobného, nýbr ž veselá hudba z bollywoodských film). Někdo považuje tyto filmy a hudbu z nich za kýčovité. Hmm, možná že jsou kýčovité. Ovšem to neznamená, že jsou špatné. Jsou p&edevším jedno: p&ehnané. P&ehnaně romantické, p&ehnaně pronikavé, p&ehnaně barevné, p&ehnaně hlasité, p&ehnaně smutné, p&ehnaně veselé. Jenomže právě proto je mám tak rád: protože naše srdce jsou často zahalena závojem pochybností, obav, myšlenek a komplikovaných pocit). K tomu, abychom se tohoto závoje zbavili a byli schopni se svého srdce dotknout, pot&ebujeme občas něčeho víc: víc romantiky, víc barev, víc smutku, víc radosti. Prostě víc!
Dnes je jeden z těch horkých dn), kdy se člověku už hned ráno tvo&í na čele kr )pěje potu. Zrovna se chystám nasednout do rikši, když na mě zavolá soused Malik: „Dobré ráno, Rahule!“
„Jestli bude toto ráno dobré, to se teprve uvidí,“ odpovídám s úsměvem. Krátce se zamyslím a dodám: „Tak, právě jsem si to ově&il: dnes je dobr ý den na to, abychom měli dobr ý den!“
Mí přátelé tvrdí, že optimismus je moje druhé jméno.
Nastartuji sv)j malý motor, nacvičeným pohybem zápěstí p&idám plyn a vyrazím. Světýlka zrovna blikají zeleně, z malých reproduktor ) se pronikavě rozezní první tóny známé bollywoodské písně Jai Ho a já zamí&ím směrem do centra města. Moji p&átelé někdy &íkají, že optimismus je moje druhé jméno. A proč by ne? Každopádně to zní mnohem lépe ne ž pesimista Rahul, nebo ne? „Jaaai Hooo. Jaai Hooooo.“ Myslím, že mezi rikši v Dillí zpívám ze všech nejlépe. Tedy alespo, ve východním Dillí až po k&ižovatku na Gandhi a Nehru Street. Jasně, to stejné o sobě tvrdí spousta lidí. Ale jsem si jistý, že na mě to docela p&esně sedí.
Na semaforu se rozsvítí červená a já pomalu p&ijíždím ke starému vozu TATA z roku 1998, kter ý zastavil p&ede mnou. P&es zadní sklo vidím klobouk, pohupující se do
rytmu sem a tam. Když se za&adím do pruhu vlevo od něj, uslyším hudbu z rádia.
Podívám se do TATY, v němž si asi padesátiletý muž prozpěvuje tak oddaně a zapáleně, jako by se jednalo o jeho poslední vzkaz lidstvu. Pak otočí hlavu, a jakmile si všimne, že se na něj dívám, p&estane ve zlomku vte&iny zpívat. Otočí hlavu i s vousy a kloboukem zpět a nehybně zírá dop&edu. Najednou p)sobí tak strnule, jako by mu krk podpíral neviditelný krční límec. Jaká škoda, pomyslím si, proč jenom přestal?
Mám pro to dvě vysvětlení. Zaprvé: jakmile mě uviděl, rázem si uvědomil, že vedle něj stojí nejlepší zpěvák z Dillí, a z úcty ke mně p&estal zpívat. Druhá možnost je, že se stydí. I když jsem o svých pěveckých schopnostech naprosto p&esvědčen, p&ipadá mi druhá možnost mnohem p&ijatelnější.
Takže se stydí. Ale proč? A p&ed kým? Ještě p&ed chvílí byl docela veselý a uvolněný. O nic se nesnažil. Nikoho nenapodoboval. Prostě byl sám sebou. Zato teď? Z&ejmě p&emítá nad tím, co si o něm asi myslím. Chce se mi zalíbit, mně – cizímu člověku. A možná se domnívá, že se mi líbí víc jako vosková figurína s neviditelným krčním límcem.
Jistě, my lidé máme v podstatě stádní chování a jsme odkázáni na to, jak vycházíme s ostatními – nikde na světě to nepocítíte dennodenně natolik z&etelně jako v Dillí, kde se na kilometru čtverečním nachází asi šest tisíc lidí a kde si někdy p&ipadáte jako sardinka v plechovce. Ale to p&ece neznamená, že kv)li tomu musíme ohýbat sv)j h&bet –což je, jen tak mimochodem, často úplný nesmysl. Co se
mě týká, já osobně strašně rád sleduji jiné pěvecké talenty, které si za volantem hlasitě prozpěvují. Prudce odbočím a zesílím rádio. I po tolika letech je pro mě luxus poslouchat rádio a docela se v tom vyžívám.
Vyrostl jsem totiž ve slumu. Rodiče, prarodiče, čty&i sourozenci a já jsme se tísnili na velmi malém prostoru v chatrči postavené z vlnitého plechu a dalších, por )znu nalezených desek a jiných kousk). Náš majetek sestával jen z toho nejnutnějšího; na víc by se v naší chatrči ani nenašlo místo. P&es tenké stěny jsme slyšeli všechny zvuky od soused) – a oni od nás.
Moje matka se celý den zabývala p&ípravou jídla, zatímco my děti jsme se po vyučování, které jsme navštěvovaly jen nepravidelně, potloukaly někde venku. Občas jsme si hrály s vrstevníky, jindy jsme se p&ehrabovaly na skládce le žící o kus dál a hledaly něco použitelného v naději, že to potom prodáme nebo vyměníme za něco k jídlu.
M) j otec vyráb ě l ze star ých pneumatik ba č kory pro obyvatele na š eho slumu. Lidé mu za to na oplátku dávali v š e, co mohli: r ýž i, h &ebíky, igelitové plachty, deky, zápalky, ryby; n ě kdy mu zazpívali písni č ku, vypráv ě li p & íb ě hy nebo mu dali zví & ata č i bo ž stva vy &ezaná ze d &eva. Jako dít ě jsem tento divok ý mi š ma š miloval –p & inesl s sebou v ž dycky tolik p &ekvapení! – ale č lov ě ka to samoz &ejm ě ne v ž dy nasytilo. - íká se „mít hlad jako vlk“ a n ě co na tom bude. P& inejmen š ím se tento pocit č lov ě ku nav ž dy vryje do pam ě ti. Teprve mnohem pozd ě ji jsem pochopil, ž e i p & íb ě hy p &edstavují ur č it ý druh bohatství.
Jako každé ráno i dnes zamí&ím do svého oblíbeného stánku s občerstvením. Stačí jedním velkým krokem p&ekročit t&i sch)dky vedoucí do Delhi Food & Drinks a už stojím u pultu malé kavárny. P&ipravují zde chai, tedy
černý čaj s mlékem, což je tradice Brit), která se v Indii udr žela po témě& sto letech jejich koloniální nadvlády.
Oproti tomu je nádherná v)ně čerstvě upečených placek dosa – jakýsi druh palačinek s!čočkou, kokosem a bramborami – zcela nebritská.
„Nech mě hádat, Rahule: jedenkrát dosu a chai,“ ozve se za mnou hluboký hlas, d&ív ne ž mě ruka, která k tomu hlasu pat&í, chytí za rameno.
„Bezva, Santoshi, běž si vsadit v loterii. S tím, jak dnes dob&e hádáš, máš velkou šanci vyhrát,“ odpovím.
Oba se rozesmějeme, nebo( p&esně toto u něj snídám už léta. Každý den, bez výjimky. Santosh mě vždycky p&emlouvá, abych zkusil něco nového, ale já vytrvale odmítám. Mám prostě rád věci, které znám. A dělat dokola věci, které má člověk rád, je podle mě dobr ý recept na spokojenost. Pokud mi dělá radost dát si dosu, tak si ji dám. Pokud někomu dělá radost dívat se na oblohu, pak by to měl dělat co nejčastěji.
A pokud někdo rád líbá svého psa, pak by si měl po&ídit dobr ý balzám na rty a pustit se do toho.
V tu chvíli mi číšník p&ináší čaj.
„Nanni, Brinti,“ &eknu a lehce pokývnu hlavou. Mám rád Brintiho. Pracuje u Santoshe už tak dlouho, že se mezitím stal součástí jeho rodiny.
Vzpomínám si, jak mi Santosh vyprávěl o jejich prvním setkání. Brinti tehdy p&išel do jeho kavárny a požádal
o!šálek čaje, p&estože neměl v kapse jedinou rupii. Sheila, Santoshova žena, se mu chystala p&inést chai, ale Santosh si vymyslel něco jiného: podal Brintimu sklenici va&ícího čaje a vedle něj postavil druhou, prázdnou sklenici. Brinti se pokusil čaj vypít a trhnul sebou, když se dotkl svými rty horkého nápoje.
Po chvíli si vzal Brinti druhou sklenici a začal do ní čaj p&elévat. Zpočátku p&i tom p)sobil poněkud nešikovně, ale postupně se zlepšoval. Když pak Brinti sv)j ochlazený čaj vypil, zeptal se ho Santosh, jestli by právě toto nechtěl dělat několik hodin denně pro hosty. Na oplátku za svou práci by dostal zdarma jídlo i pití. Od toho dne si Delhi Food & Drinks bez Brintiho nelze v)bec p&edstavit. Je vždy úslužný a p&átelský, a dokonce už dostává i pevnou mzdu.
Mám rád tento p&íběh. T&ebaže si Santosh hraje na tvrďáka, má v podstatě dobré srdce. Takže i díky tomu je pro mě Delhi Food & Drinks kouskem domova v mém rodném Dillí.
